NAŠI PEJSCI NA HASKOUNÍ KLUBOVCE V DÁNSKU 21.5. 2005
Když jsme se dozvěděli, že letošní speciální klubovou výstavu dánského siberian husky klubu (DSHK) posuzuje legendární musher a chovatel, a světově proslulý rozhodčí Karsten Grónas z Norska (chov.stanice Vargevass), řekli jsme si, že "to" musíme vidět a přihlásili jsme i několik pejsků. Přesto, že počasí bylo spíše typicky anglické, než dánské a celý den vytrvale a doslovně lilo, takže jsme byli všichni totálně na kost promočení, nálada a atmosféra byla fantastická. Sešlo se tu téměř 70 siberianů! Vysoká profesionální úroveň rozhodčího a jeho dokonalá znalost plemene předčila i ta naše nejoptimističtější očekávání. Uvědomili jsme si, že máme tu čest s, v současné době jedním z pouze hrstičky, rozhodčím, který nerozděluje SH na dva různé typy, ale přísně hledí na standard plemene. A protože ve standardu je kladen velký důraz na pohyb, celkovou eleganci, typický výraz, souměrnou stavbu těla s dokonalým úhlením, umožňující tomuto psu vytrvalý pohyb o střední rychlosti, hleděl Karsten Grónas striktně na tyto aspekty.
Proto jsme naprosto pyšní na našeho dvanáctiletého Lassíka (Alagnak Kipp d´Amundsen), kterého jsem, přiznám se, že s jistými pochybami, přihlásila místo do zasloužených „veteránů“ či „seniorů“, do třídy otevřené, kde měl mezi čtyř až šestiletými psy o mnoho menší šance na jakékoliv umístění.
Lassík však porazil i Bucka (Buck of Geri´s Den), který získal „pouze“ velmi dobrou. (Přesto mám po této výstavě pocit, že i tohle ocenění není tak „špatné“). Buckovi nebyl vytknut jeho „pracovní či sportovní“ typ, jak mnozí středoevropští a čeští rozhodčí s oblibou prohlašují o psech, nechovaných výhradně na exteriér – výstavní účely, ba ani dlouhá bedra. O jeho stavbě těla se pan rozhodčí vyjádřil velice kladně, zato mu však vytkl šířeji nasazené ucho (a pak, že rozhodčí, který nonplusultra sám chová pracovní typ psů, nehledí na exteriér!!) a volnější pohyb v loktech – ať jsem koukala, jak jsem chtěla, musím přiznat, že mé oko nedokázalo odhalit rozdíl mezi pohybem bezchybným a „volným v loktech“. Při pozdějším sledování práce rozhodčího jsem si všimla i toho, jak měří vzdálenosti mezi ramenem a předloktím a několik dalších parametrů na předních i zadních končetinách psů a vzpomněla si, že toto dělali i dva skvělí rozhodčí minulosti – Georgie Attla a Harris Dunlap, oba slavní musheři, shodou okolností měli oba alaskany, ale velice fandili siberianům a byli uznávanými rozhodčími. Zůstanou-li jednotlivé poměry délek kostí psa zachovány, může se sibiřský husky dále pyšnit vysokou výkonností na poli sportovním a nikde není psáno, že nemůže zároveň být výstavním šampionem. Jsem moc ráda, že jsem v Dánsku měla příležitost, znovu se zamyslet nad tímto závažným tématem. A myslím si, že se máme všichni ještě co učit, zajímá-li nás „jádro pudla“ neboli jak to se sibiřským huskym doopravdy je, nejen tak, jak nám to dnes předkládají někteří chovatelé, rozhodčí, musheři (především pak ti, kteří nezávodí se SH) či dokonce chovatelské kluby.
Ale vrátím se zpět k naší velké radosti a chloubě – Ze sedmnácti psů, předvedených ve třídě otevřené, se Karsten rozhodl dát „výbornou“ pouze šesti psům! (Mimochodem, tomu říkám přísnost!), mezi něž zařadil i Lassíka. Přísahám, že nikdy v životě jsem žádnou výstavu neprožívala tak, jako nyní. Říkala jsem si v duchu:
„ pane Bože, Lassík má v té konkurenci výbornou, to je skvělé“. Ale pak odešel bez pořadí další pes.
Když Karsten poslal ven z kruhu i šestiletého favorita z norského proslulého chovu Nay-La-Chee´s Cool n´Rood Wolf, kterému chyběl poslední jediný bod do udělení dánského šampiona, začalo mi bušit srdce. Lassík se dostal mezi jediné čtyři psy s pořadím!! Přestože dále již nepostoupil a zůstal na čtvrtém místě, byli jsme všichni naprosto nadšení! První tři psi byli opravdu krásní (bylo jim mezi 3 a 4 roky) a při závěrečném oběhnutí kruhu byl na pohybu všech psů tento věkový rozdíl naprosto evidentní.
Lass byl patřičně pyšný (a pak, že je to těm psům jedno, jestli vyhrají nebo ne!), přesně věděl, čeho dosáhl, a předváděl se skvěle. Jeho prostorný chod by, ale nevyniknul, kdyby jej nepředváděla již tradičně Oli Svobodová. Ti dva se jako dvojice již výborně sehráli a jde jim to spolu skvěle! Škoda, že jsme nezačali s Lassíkovou výstavní kariérou trochu dříve. Jsem naprosto přesvědčená, že by byl naším prvním odchovem, pyšnícím se titulem šampion. Třeba se to povede jeho dceři Mouse (Anumati z Uralu), která se nejen v Dánsku líbila (bohužel jí o pouhé dva dny unikl nárok na zařazení do „baby“ třídy, takže byla posouzena mimo jakýkoli nárok na umístění), ale je celá, jako by Lassíkovi z oka vypadla a tak do ní vkládáme mnoho nadějí :o)
Ještě bych chtěla zmínit jednu věc – dost mě tato zkušenost přiměla zamyslet se nad tím, kde že vznikla ta chyba, že na výstavách tak málo potkáváme psy středního, původního, pracovního (či jak jinak jej nazvat) typu, ale více-méně jen psy, šlechtěné pouze na exteriér, kteří se již značně vzdalují standardu. Mnoho našich přátel a známých vidí chybu v rozhodčích, kteří tento typ SH „upřednostňují“. Setkala jsem se i s názory, že je to chyba oněch exteriérově orientovaných chovatelů. I já sama jsem si dříve myslela něco podobného. Ale ona bude chyba více než jen trochu hlavně v chovatelích-musherech. Kdyby brali své psy alespoň občas na výstavy, veřejnost, počínaje rozhodčími, by byla na tento typ psů zvyklá a nepřipadal by jim „jiný“ nebo dokonce horší. Ba naopak. Každý by si všiml markantního rozdílu v eleganci a pohybu, jaký dokáže předvést jen ten pravý a typický hasky :o)
Katka