POCTA BERINGOVI – VŮDČÍMU PSU A PŘÍTELI
Beríček byl poctivý a neúnavný dříč a pes, který miloval běhat vpředu velkého teamu a diktovat tempo, za které se nemuseli stydět pětiletí psi, i když jemu bylo už přes deset let.
Paradoxem je, že až během posledním šesti týdnů našeho společného života, které jsme strávili ve Švédsku, jsem pochopila, jak nepostradatelný, spolehlivý a úžasný pes to je. Za poslední sezónu zaučil tři mladé potenciální leadery, z nichž nejlépe si vede Delia, se kterou i společně vodili celou dobu ve Švédsku desetispřeží a stali se skvělou a sehranou dvojicí.
Po prvních dvou dnech po našem příjezdu do Švédska dokázal najít ve sněhové vánici pevnou trať, na které byl před tím jen jednou, a neomylně vedl celé spřežení až do cíle, bez jediného zaváhání. Já jsem neměla ani potuchy, zda jedeme dobře a po tomto zážitku naše vzájemná důvěra jen vzrostla.
Netoleroval, když nezkušení psi chtěli zastavit, aby se mohli vyprázdnit nebo chtěli něco očichávat a trestal je zavrčením nebo je varovně kousl do límce na krku a odtáhl je zpět správným směrem.
Na procházkách chodil bez problémů na volno a byl na to patřičně pyšný. Běžel vždy přede mnou na dohled a když jsem se mu začala ztrácet, běhal mi zpět naproti.
To díky Beringovi jsme pochopili pravý význam slova „vůdčí pes“, co sibiřský husky vše dokáže, může a umí a hlavně, co je v chovu podstatné, že exteriér je často druhotný.
Těšili jsme se, že tohle jaro s ním nakryjeme dvě naše fenky, abychom zachovali skvělou krev a mohli si nechat několik nadějných štěňátek.
Osud tomu, ale tak nechtěl a rozhodl jinak. Přesto, že jsem apelovala již na tři různé veterináře v Čechách, že má Bering v krku malou bulku, nechala jsem udělat krevní rozbor atd., mě vždy všichni uklidnili, že „to nic není“. Bulka, která se během minulého roku téměř nezměnila, se během týdne rozrostla do enormní velikosti a prorostla tkání, přičemž začala tlačit na jícen a tracheu a na některé krevní cévy a lymfatické uzliny, což během jediné noci způsobilo obrovský otok celého krku a brady a horečku. Odvezli jsme ho ihned do Östersundské veterinární nemocnice, ale byli jsme doslova zděšeni tamním přístupem.
Po špatných zkušenostech v Östersundu jsme se okamžitě rozhodli pro čtyřhodinovou cestu do Norska, na vyhlášenou Grongskou Dyreklinikk, kde se specializují především na saňové psy.
Série testů, rentgenů a vyšetření však nedokázala odvrátit beznadějnou prognózu, která Beríčkovi nedávala více, než několik dnů života v bolesti a nechutenství a operace by nedokázala odstranit nádor kompletně, a byla by i velmi komplikovaná (příliš blízko oblasti dýchacího systému), navíc velice bolestivá. Nejlepším řešením pro našeho milovaného přítele, i když neskutečně bolestným pro mě a Jáchyma, bylo nechat ho odejít.
Touto cestou bych ještě jednou chtěla poděkovat Dr.Björnu Sandstö a sestřičkám za jejich úžasný přístup a péči, kterou Beringovi i nám věnovali.
Beringovo tělo bude zpopelněno a jeho popel rozsypeme příští zimu po tratích, na kterých tak rád běhal…
Beríčku, přejeme Ti šťastnou cestu a dobrého přijetí v místech, na která putuješ a než se opět setkáme, budeme Tě nosit ve svých srdcích a vzpomínkách na šťastné chvíle, které jsme spolu prožili.
Buď s Bohem, můj kamaráde, byl jsi velmi, velmi milován, moje Barbarko
Tvoje Katka